Když u nás v redakci Jana (ano, další Jana…) nastoupila na brigádu, její přítomnost jsem pochopitelně zaregistroval, kromě poznatku, že je pořád smutná a že jí sluší, když se náhodou usměje jsem jí ale více pozornosti jako fotograf nevěnoval. Ostatně, chodila na brigádu a ne na okukování.
Až jednoho červencového dne, kdy teploty trhaly rekordy a vzduch se venku tetelil jako na poušti, jsem vstoupil do redakce a užasl. Letní barvy obilí ve vlasech, jemné dívčí šaty s rozverně poskakující sukénkou… Z popelky princezna. Uvědomil jsem si najednou, jak je to jemná a hezká dívka, a to i když se nesměje, najednou jsem si všiml i jejích hlubokých očí, i když i teď v nich byl zvláštní pocit smutku…
Čekal jsem, kdy mne osloví múza a dostanu nápad na ztvárnění její tváře, ale ať jsem se snažil sebevíc, původní pocit se mi stále vracel. Smutný půvab.
Snad díky tomu, že jsem ji až do té chvíle jako dívku tak trochu přehlížel, byla velmi překvapena mou nabídkou na fotografování, ale neodmítla, a tak jsme se domluvili hned na druhý den, dokud můj úžas nad jejím půvabem rozehrával struny inspirace a nápadů. Připadal jsem si jak objevitel pokladu, jak archeolog, který pomalu odkrývá to, co až dosud bylo zraku ukryto. Déle než je obvyklé jsem jen pozoroval Janinu tvář, jak se mění pod různými úhly světla, hledal jsem optimální stupeň změkčení, odrazy v očích, čekal jsem, kdy mne osloví múza a dostanu nápad na ztvárnění její tváře, ale ať jsem se snažil sebevíc, původní pocit se mi stále vracel. Smutný půvab.
Ne, nemá smysl hledat atraktivní, povrchní krásu. Půvab Jany je v jejím pohledu, v jeho síle, která tak přitahuje mé oči a nutí ponořit se do hloubi její duše, hledat to, co se v ní skrývá. Může ale taková fotografie být na obálce časopisu? Může být na obálce dívka, která na první pohled působí smutně? Uvědomil jsem si, jak ten zvláštní výraz očí je vlastně přitažlivý a zajímavý… Tak zvláštní, že jsem definitivně ustoupil od myšlenky stylizace Jany do jiné dívky, do veselé panenky. Nebyla by to ona. Nebyla by to Jana a kouzlo sdělení by se vytratilo. Proč vlastně z jedinečnosti dělat tucet? Cítil jsem, že dojem musím umocnit elegancí a Janiny vlasy musí být vyrovnané a jejich linie prýštit a plynout spořádaně, jak klasy srpnového obilí. Důležité proto bylo zvolit optimální osvětlení, které by zvýraznilo různobarevnost pramínků jejích vlasů. Pro osvětlení jsem proto použil užší stripový softbox jako hlavní zdroj světla a velký obdélníkový softbox s předsádkou Honeycomb, který jsem umístil v mírném zadním úhlu tak, aby vytvářel jemné, měkké protisvětlo dodávající vlasům lesk a záři.
Stíny pod bradou, nosem a očima jsem projasnil portrétním systémem Lastolite Triflektor, což je soustava tří odrazných ploch s možností rozdílného náklonu odrazných sekcí, pro umocnění letní barvy obilí jsem zvolil odrazné plochy zlaté barvy. Protože pramínky vlasů měly hrát v celkovém pojetí fotografie významnou roli, zvolil jsem pro expozici clonové číslo f/16, které již zajistí proostření vlasů ve velkém rozsahu, přitom ale v takto velkém detailu ještě ponechá měkce rozostřené vzdálené oblasti a pozadí. Líčení jsem zvolil jednoduché, jemná růž jen zjemnila tvar obličeje a světle modré stíny symbolizují modrou oblohu nad zlatým lánem. Jako obvykle i tentokrát jsem udělal několik záběrů digitální zrcadlovkou, která se pro „nástřel“ expozice i kontrolu osvětlení výborně hodí, snímek určený pro obálku jsem pak již exponoval středoformátovou zrcadlovkou.
Máte−li pocit, že se se smutnou dívkou zádumčivé snímky fotografují snadno, mýlíte se. Jana se před fotoaparátem zcela změnila, oči jí zářily a ateliér se rozechvíval jejím zvonivým smíchem. Uvést toho ďáblíka do stavu klidu nebylo snadné a myslím, že tolik smíchu od ní jinak nezazní za celý rok, co za hodinu fotografování. Nakonec se ale dokázala ovládnout a zamýšlený snímek tak mohl vzniknout.
Pozn.: Článek byl poublikován v magazínu Photo life č.54 v roce 2006.
