Ahoj, mohl by ses nám na začátek v rychlosti představit?
Ahoj, jmenuji se Marian Chytka, nedávno mi bylo 28let, když jsem v ČR, tak žiju v Brně a už nějaký ten pátek se věnuji focení – v 99% sportovní fotografii.
Pokud vím, tak máš vystudované práva, ja ses vůbec dostal k focení a konkrétně ke sportovní fotografii?
Je pravda, že právo se sportovní fotkou moc společného nemá. K focení jsem se dostal skrze rodinu. Můj brácha, dříve i otec, závodili, hlavně po ČR a Evropě a já dostal, tuším, v roce 2007, na Vánoce foťák, abych fotil na závodech bráchu a nenudil se tam. Už dříve jsem tam cvakal i něco na kompakt, ale 2007 jsem dostal svou první zrcadlovku. Není to teda tak, že bych už od mala v ruce držel foťák a focení byl můj sen. Popravdě řečeno ani začátky mého focení nebyly nijak strhující. Ne, že by mě to úplně nebavilo, ale prostě abych něco na závodech, kam jezdila celá rodina, dělal, tak jsem cvakal fotky.
Kdy přišel ten zlom, kdy ses od cvakání fotek bráchy dostal do celého světa?
Největší zlom přišel v roce 2010. Do té doby jsem jezdil po závodech v CŘ a okolí a fotil převážně bráchu, ale v roce 2010 jsem se na poslední chvíli dostal na Rally Dakar a to nějak změnilo můj celý pohled a přístup k focení. Když to srovnám s dnešními výpravami na Dakar, tak to byla strašná pohoda. Jel jsem tam v podstatě na výlet jako doprovod týmu, ve kterém byl brácha. Jasně, měl jsem něco vyfotit, ale na to tam byli i jiní lidé a nestálo to tak jen na mě. Starali jsme se jen o jedno auto a nemuseli tak vstávat ve 3 ráno před motorkama a když jsme je náhodou nějaký den nestihli, tak se nic nestalo. Po cestě jsme se zastavili na jídlo, na koupaliště, na víno apod, prostě pohoda. Asi je to dobře, že to bylo v tomto režimu a Dakar mi tak přirostl k srdci, zanechal ve mně jen pozitivní vzpomínky a já citil potřebu se tam vrátit. V létě 2010 jsem pak strávil dva měsíce na Islandu, na brigádě, kde mě focení, kvůli nádherné přírodě, chytlo ještě více. Měl jsem tam taky čas začít se věnovat fotce, trochu zkoušet postprodukci, apod a za vydělané peníze jsem si koupil novou tehcniku. V roce 2011 jsem pak odjel na první závody, kde jsme jeli jen jako diváci, do Itálie, kde se konalo Mistrovstí světa v cross country rally. Jezdili jsme tam s taťkou a bráchou několik let. Byla to příležitost vidět hvězdy Dakaru v akci. Tam jsem s novou technikou vyfotil nějaké fotky, využil boomu sociálních sítí, hodil fotky na FB, otagoval všechny zúčastněné a světe div se, ozvaly se mi 2 nebo 3 týmy, co fotky chtěly a ptaly se, jeslti pojedu i na další závody. Vůbec jsem to neplánoval, ale nakonec jsem za 2-3 týdny seděl v letadle směr Abu Dhabi a odfotil další závody. Tam si mě všimli další lidé a za další dva týdny jsem jel do Tunisu, atd. atd.
To z ní až neuvěřitelně a taky docela jednoduše, opravdu to takové bylo?
Neuvěřitelně to určitě zní a i když jsem to už ríkal nesčetněkrát, tak pokaždé, když to říkam znovu, tak si uvědomím, že jsem měl fakt velké štěstí. Byl jsem ve správný čas na správném místě, zrovna vyhodili fotografku od BMW, uviděli mé fotky, chtěli je a chtěli, abych jel na další závod. Od té doby s nimi spolupracuji a nemůžu si tu spolupráci vynachválit. Byl to samozřejmě i velký risk z jejich strany, v té době mi bylo 21, ale naštěstí to nikdo moc neřešil a tu šanci mi dali. Když žačnete pracovat pro jeden z nej týmů v daném sportovním odvětví, je to samozřejmě skvělá reference a bylo tak nějak jednodušší se dostávat k dalším týmům a lidi mě hned od začátku brali více vážně. Jednoduché to ale zcela jistě nebylo a to především také z toho důvodu, že jsem to vše nějak musel skloubit dohromady se školou. Naštěstí jsem byl už ve třeťáku a na právech nemusel chodit tak moc do školy. Vycházelo to tak, že jsem jel jeden týden na focení, další týden si nahradil nějaké semináře, odevzdal nějakou práci a zase jel. Když jsem odevzdával diplomovou práci, tak jsem ji posílal z Dubaje a když jsem si to spočítal, tak jsem zjistil, že jsem ji psal v 8 různých zemích. Ze začátku to byl taky sem tam trochu low cost, takže jsem se na závody přepravoval nejlevněji jak to šlo, někde spal ve stanu, apod, ale určitě to stálo za to.
Viděl jsem tvé fotky z MotoGP v Brně, kde si psal komentář, že to je jediná akce, kterou v ČR fotíš. Je tomu opravdu tak a bylo to tak od začátku, že převažovalo focení v zahraničí nebo si začínal s focením v ČR?
Je pravda, že MotoGP je v podstatě jediná věc, kterou fotím v ČR a je to v podstatě jen shoda okolností, protože to bylo kvůli tomu, že Monster Energy byl hlavním sponzorem velké ceny a “musel” jsem tak MotoGP v Brně fotit, ale velkou souvilost s tím, že v Brně žiju to nemá. Kdyby sponzorovali jinou velkou cenu, tak bych jel tam. Z toho, co jsem psal v předchozích odpovědích vyplývá, že jsem ČR tak nějak přeskočil (nepočítám focení bráchy) a začal rovnou v zahraničí. Upřímně řečeno, jsem za to rád, a nedokážu si moc představit, že bych se živil focením sportu v ČR. Asi to jde, ale určitě je to mnohonásobně složitější, než v zahraničí.
Spousta fotografů by se taky jistě chtěla prosadit v zahraničí, co udělat pro úspěch mimo ČR?
Myslím si, že dnešní doba tomu docela nahrává a je zde prostor se do zahraničí dostat. Úplně základní podmínku je samozřejmě jazyk, s tím se tak nějak automaticky počítá a když se nebude schopni s klientem domluvit na tom, co máte nebo nemáte fotit, jaké jsou podmínky, apod, tak se asi jen těžko k něčemu dostanete. Doba nahrává v tom, že skrze sociální sítě, internet obecně, je jedno, kde zrovna sedíte, ale můžete komunikovat a cílit na lidi ze zahraničí. I tam samozřejmě musíte komunikovat v cizím jazyku (nejlépe samozřejmě anglicky). Několikrát se mi stalo, že se ke mně někdo dostal skrze FB, instagram sám a já proto “nemusel nic dělat”. Kdybych měl vše jen v češtině, tak nepředpokládám, že by to mělo takový úspěch. Další věc, co je výhodou je určitě to, že člověk z ČR si může ze začátku vystačit třeba s menším obnosem peněz. Jsem sice zásadně proti tomu, aby člověk bojoval jen cenou a má to být zásadně o kvalitě a několikrát jsem i tohle zmínit nějakým klientům, že to, že jsem z ČR neznamená, že to bude levnější oproti konkurenci z jiné země, ale na rozjezdu se toho dá určitě trochu využít. Přece jen životní náklady v ČR jsou nižší, než v západní nebo severní Evropě a člověk tak může získat menší výhodu.
Co všechno (jaké sporty) teďka fotíš?
Nejdůležitější je pro mě stále to, s čím jsem začal, tzn. Rally Dakar, respektive všechny další dálkové soutěže tohoto typu, které se během roku jedou. Jezdím na všechyn závody Světového poháru cross country rally, kterých je letos, tuším 11 – různě po světě (Rusko, Emiráty, Katar, Kazachstán, Španělsko, Itálie, Maroko, apod) a mimo Dakar jsem byl ještě na další maratonské soutěži – Silk Way Rally (Rusko,Kazachstán, Čína). Tento rok fotím také celé Mistrovství světa v Rallycrossu, což je dalších 12 soutěží (10 v Evropě, jedna v Kanadě a jedna v J.A.R.), k tomu nějaké MOTOGP, motocross, drift, apod, mimo motorsport pak závody katamaránů a to bude tak asi všechno.
Je něco, co by sis chtěl ve sportovní fotce ještě vyzkoušet? Co je pro tebe vrchol?
Pro mě byl a vždy bude vrchol Dakar (i když mě trošku mrzí, kam to teďka směřuje). Je to pro mě vrchol jak po sportovní, tak po businessové stránce a doufám, že to tak ještě nějakou dobu bude. Kromě toho, co fotím nebo jsem fotil, bych si někdy rád zafotil F1, tam je to pro mě hlavně o prestiži a když se vše povede, tak by to mohlo letos na poslední závod v Abu Dhabi vyjít.
Fotíš i něco mimo sport?
Ano i ne. I když se do toho sem tam zamotá nějaký jiný žánr a fotil jsem třeba reklamu nebo portrét, tak je to stejně vždy spojené se sportovci. Chvíli jsem nad tím uvažoval, že bych mohl zabrousit více i do jiných žánrů, ale teď spíše uvažuji o tom, jak víc rozšířit působení na poli sportovní fotky, než se cpát do jiných odvětví.
Jakou techniku používáš?
Mám celkově 5 zrcadlovek od Canonu. Primárně používám 1DX mkII, 1DX, 5D mkIV a k tomu mám do zálohy ještě 7D mkII a 1D mkIV. Mimo to jsem teď začal fotit i s DJI Inspire 2, což tomu dává úplně jiný rozměr. Co se týká fotek na soc sítě, tak tam dost používám “jen” telefon Zenfone ZoomS a teď zrovna čekám i na nový monitor od Asusu, tak jsem zvědav, kam mě to posune. Do teď jsem editoval vše hned na eventu, během ktérého musím i fotky odevzdávat, ale občas mám hodně práce i po eventu a když sedíte doma a editujete, tak se komfort většího a lepšího monitoru, než má můj 13” notebook, určitě hodí. Jen se trochu bojím toho, že teď budu chtít po příjezdu domů vše přeeditovávat 🙂
Jak moc dáváš důraz na postprodukci?
Jak jsem naznačil v předchozí odpovědi, tak edituju přímo na eventech. Větišnou to probíha tak, že mám v autě na kolenou počítač a i když cesta není zrovna rovná, tak musím editovat. Je to pořád reportáž a mimo kvalitu tam jde i o to, aby se fotky dostaly co nejrychleji tam, kam mají. Mohl bych mít z Dakaru sebelepší fotky, ale kdybych si je zeditoval až po příjezdu domů a publikoval je dva týdny po Dakaru, tak to nikoho nezajímá. Na posprodukci důraz dávám, vše fotím jen a zásadně do RAWu a každou jednotlivou fotku edituju zvlášť. Snažím se tomu věnovat co nejméně času a postupem času jsem se dopracoval k nějakým 40 vteřinám na fotku a toho se snažím držet. Člověk už pri focení musí vědět, jak má finální fotka vypadat, podle toho to i fotí, v sérii fotek se už ve foťáku snažím najít tu nejlepší a netrávit pak čas projížděním všech fotek a rozmýšlením se nad tím, kterou vybrat a zkoušet, jak ji postprodukcí upravit. Je spousta lidí, kteří se postprodukci vyhýbají nebo někteří, co mi vyčítají, že urpravuji fotky až moc, že je to reportáž, ale podle mě je to dnes reportáž, která je dost úzce propletena s reklamou. Týmy nebo společnoti, pro které pracuji fotky v podstatě využívají pro reklamu a propagaci a chtějí, aby vypadaly co nejlépe. V době, kdy každý prožene fotku z telefonu filtrem na instagramu nebo v jiné aplikaci, je podle mého neúnosné, aby fotograf fotky needitoval. Na ty fotky se poté dívají zase z 90% jen lidé v pozici konzumentů a ne profesionálních fotografů a když vidí na displayi svého smartfonu své fotky z telefonu prohnané filtry a velde toho vybledlé fotky od “profesionálů”, kteří fotí technikou za statisíce, tak by něměli mít pocit, že jejich fotky jsou hezčí, lepší, atd.
Jaké jsou další plány, co se týká horizontu následujícíh týdnů, měsíců, ale i přištího roku a dalších let?
Co se týká přístích týdnů, tak to je focení ve Francii a Polsku (během jednoho víkendu), potom Lotyšsko, Itálie, Velká Británie a Německo (zase jeden víkend), na cca dva týdny Maroko, Portugalsko, Turecko nad cca dva týdny J.A.R, kde bude více než jedno focení, potom něco málo v Emirátech, dovolenýá v Thajsku a pak už Dakar 🙂
Co se týká dlouhodobých plánů, tak jsem se dostal do pozice, kdy je více poptávky, než dokážu sám zvládnout. Jedna možnost je tak ta, že bych se jednoduše vykašlal na možnosti, které jsou a nabídky, které příchází, z důvodu nedostatku času odmítal a nebo se pokusil o to, že svůj brand přetvořím v “agenturu” a práci budu dále delegovat. Zvolil jsem tu druhou možnost a i když je to taky práce na delší dobu a člověk to musí dělat postupně, tak vidím, že i když je to hodně osobní výkon a lidé nechtěli na začátku ani slyšet o tom, že by místo mě fotil něco někdo jiný, tak to funguje. Postupně se snažím nabírat víc a víc věcí a s tím i potřebný počet lidí, kvalitních fotografů, kteří jsou schopni za mě zaskočit, když zrovna budu fotit někde jinde. V ČR je velká spousta skvelých fotografů a jsem rád, že jim tímto způsobem můžu i pomoct, dostat se do zahraničí, urychlit jim tu cestu, kterou jsem musel na začátku absolvovat sám. Kromě stávajících věcí je tak v plánu více pokrýt MotoGP, možná Formule E, klasickou rally a další sportovní disciplíny.
Na konci června si uspořádal první workshop. Jak to dopadlo, budeš v tom i nadále pokračovat?
Minulý rok jsem byl sám, jako účastník, na prvním workshopu a přislo mi to super, tak jsem se tak nějak rozhodl, že bych taky nějaký mohl udělat. Už delší dobu se mě nějací lidé ptali, jestli někdy nebudu něco takového dělat. Když už jsem měl workshop dělat, tak jsem jej chtěl udělat formou, aby to bavilo i mě a aby si z toho lidi odnesli co nejvíc. V reálu to znamenalo to, že jsem workshop naplánoval na tři dny – v pátek odpoledne příjezd, sobota a neděle focení. Dal jsem dohromady špičku závodníků z ČR, kteří se účastní Dakaru, našel skvelé prostory plné písku, lesních cest, šotoliny, apod, zajistil ubytování a dal vše ven. Světe div se, zájem, oproti tomu, když jsem se nezávazně ptal, byl téměř nulový a najednou všichni ti, kteří se na začátku hlásili, byli dopředu nemocní, jeli na dovolenou, neměli dovolenou, apod. Nakonec s workshopem byla strašná spousta starostí a dalo mi to zabrat více, než jsem čekal. Jestliže to budu ještě v budoucnu dělat, tak určitě v mezinárodním měřítku, protože ČR je bohužel na něco takového malá a kupní síla zde není taková. Byla spousta lidí, kteří se divili, že je workshop drahý, na druhou stranu, když jsem tu částku zmínil někomu v zahraničí, tak se na mě dívali, jestli jsem normální, že za by to mělo stát několikanásobně víc. Každopádně pominu-li tuhle stránku, tak byl workshop super a dost mě bavil, takže je možné, že se ještě někdy uskuteční.
Co je podle tebe nejdůležitější k tomu, aby ses prosadil a stal úspěšným fotografem, ať už v ČR nebo zahraničí?
Kromě skvělých fotek je dneska strašně důležité to, jak se člověk dokáže prodat. Můžete mít super fotky, ale když je ve finálě nikdo neuvídí, tak je to pro váš business asi k ničemu. Já se soustavně snažím budovat svůj brand, ať už je to prostřednictvím sociálních sítí, blogu, rozhovorl, besed, workshopu, dalšího PR, apod. Mám svůj merch, aby mě lidi na eventech poznali – vše má stejný, jednoduchý design, který používám i na webu, používám jej jako watermark, apod. Určitě je důležité mít své portfolio – jak digitální, tak fyzicky vytištěné. Když jsem dva roky zpátky vydal knížku, tak jsem viděl, že je obrovský rozdíl v tom, když za někým příjdete a dáte mu něco fyzicky vytištěného, než když přijdete s vizitkou, ať se podívá na váš web. Snažím se taky navázat spolupráci s různými společnostmi, které by mohl můj profil – fotograf/cestovatel zajímat a kromě finanční/produktové podpory využít i zviditelnění se skrze jejich kanály. Z focení jsem začal děla backstage videa, začal jsem rozhýbávat fotky, apod. Pro spoustu svých klientů také spravuji sociální média, videa z eventů, zařídil jsem tvorbu jejich webů, tvořím pro ně kalendáře, knížky, apod. Je zde spousta dalších věcí, kromě focení, které hrajou roli. Musíte umět komunikovat, být sociální. I když se mi nechtělo, tak jsem mnohokrát šel na afterparty, abych se dal s někým do řeči. Nikdy nevíte, na koho zrovna narazíte. Uprostřed pouště v Maroku jsem se náhodou seznámil s korunním princem Monaka, aniž bych věděl, kdo to je. Skvěle jsme si rozuměli, nosil mi foťáky a vodu a nyní pro něj fotím závody katamaránů a jsme kamarádi.
Naplňuje tě focení, co tě na tvé práci nejvíc baví?
Focení a s tím spjaté cestování mě 100% naplňuje a jsem rád za to, jakou mám práci. Ne vždy je to jednoduché, samotné cestování je dost často hodně náročné. Focení Dakaru nebo Silk Way rally, kde tři týdny v podstatě nespíte, když už, tak ve stanu, najedete 10.000km a jste v neustálém zápřahu, je vyčerpávající a mnohokrát jsem si v průběhu říkal, jestli mi to stojí za to, ale hned po skončení byste se tam nejraději vrátili zpátky. Focení jsem obětoval strašně moc času a taky osobního života, který jsem do minulého roku v podstatě něměl, ale i to se změnilo a když se člověk snaží, tak se dá zvládnout vše 🙂
Text: Lukáš Kenji Vrábel
